Etické sportování

Nákupní košík

0 ks za 0 Kč

VeganSport.cz > Články > Jiří Horníček, 32 let, ultramaratonec:"Snažím se vždy vejít do první poloviny výsledkové listiny."

Jiří Horníček, 32 let, ultramaratonec:"Snažím se vždy vejít do první poloviny výsledkové listiny."

Datum publikování: 17.2.2019 | Kategorie: Rozhovory - Trénink
S naběhanými 3689 km za rok 2018 se stal bezkonkurenčně nejlepším běžcem naší běžecké výzvy Běžíme pro zvířata. Pracuje v automobilovém průmyslu, baví ho běhání, turistika, focení a PC hry. Sám sebe charakterizuje jako horského běžce, skromně se vůbec nezmiňuje o vzdálenostech. Takže já musím dodat, že v jeho repertoáru najdete mimo jiné i 160 km dlouhé běhy v horách…
Jiří Horníček, 32 let, ultramaratonec:"Snažím se vždy vejít do první poloviny výsledkové listiny."

160 km – za jak dlouho ses k tomu propracoval?

Za 5 let.

V dětství jsi ale musel nějak sportovat. Mi neříkej, že za 5 let od nuly uběhneš 160 km..

Vůbec, maximálně jsme se s dětmi naháněli po škole při fotbale, ale žádný sport jsem nikdy nedělal a běhání mě vlastně nikdy ani nebavilo. Rodiče mě nikdy ke sportu nevedli a já tu potřebu sám neměl.

Co se stalo, že jsi někdy v 27 letech přehodnotil svůj vztah k pohybu?

Zdraví a pročištění hlavy. Doma mi umírala máma a běhání mi pomáhalo na to tolik nemyslet a odreagovat se, byl to únik. Dá se říct, že běhání mi dost pomohlo celou tu situaci překonat a ustát ji.

Jiří 1

Hodně lidí popisuje na začátku, že se do běhání musí nutit a teprve když se to tak nějak stane zvykem a součástí jejich života, vybíhají rádi a na tréninky se dokonce těší. Jaké byly začátky u tebe?


Samozřejmě jsem se musel nutit. Hlava pořád vymýšlela nějaké výmluvy proč nejít, ale táta mě vždycky vykopal. Asi dva roky trvalo, než se běhání stalo neodmyslitelnou součástí mého životního stylu. Ale i tak, ani dneska to nemám tak, že bych si vyběhl jen tak pro radost, musím mít tréninkový plán, vědět, kam to směřuje, nějaký cíl. Samotná radost z běhu pro mě není dostatečná motivace a potřebuju k tomu mít vyšší cíl.

Co je pro tebe tou hlavní motivací?

Momentálně to, že za krátkou dobu můžu vidět spoustu věcí, beru to vlastně jako takovou rychlou turistiku. Z dlouhých běhů mám hodně zážitků, mám rád pobyt v horách, fajn lidi kolem sebe. Díky běhu udržuji stará přátelství a nacházím nová. To samotné běhání mě vlastně ani moc nebaví, často to bolí, je to monotónní.

Vzpomínáš si na první závody? Jak ses na ně připravoval?

První byl benefiční závod na 10 km a po půl roce běhání jsem šel silniční půlmaraton. Tenkrát jsem si koupil knížku „Rozbehni sa" a tam byly tréninkové plány. Běhal jsem asi 150-200 km měsíčně a i tak to pro mě byl velmi těžký závod, tělo na takové dávky ještě asi nebylo připravené. Hodně jsem se potýkal s různými zraněními z přetížení než mi došlo, že na to musím jinak. Ten závod byl fajn, líbila se mi ta atmosféra, ale už tehdy jsem tušil, že asfalt není pro mě. Pak jsem šel ještě jeden silniční půlmaraton, ale pak už snad nikdy. Od té doby už jen terén a hory. V horách jsem začal běhat závody ve vzdálenostech kolem 20 km a až asi po dvou letech jsem šel svojí první padesátku ve Strážovských vrších. Padesátek jsem pak šel ještě několik. Po přečtení knížky „Stopy v oblacích" jsem si zamiloval i běhy do vrchu.

Co je pro tebe v závodě důležitý? Kde jsou cíle?

Záleží, jak to zrovna pojmu, jestli si závod určím pro sebe jako důležitý. Ale vždy se snažím vejít se do první poloviny výsledkové listiny, což se mi zatím vždy podařilo.

Co bedny?

Nějaké byly... Nejvíc si cením asi prvního místa ve dvojici s Vandou Jenej na závodě Ultra punk 2018 (85 km/4000 m/ 12 hodin 10 min.). Mimochodem se jedná o nádherný závod s komornější atmosférou. Nebo třetího místa na Valašském Hrbu v roce 2017 (55 km/1800m, 6 hod.), o kterém jsem se ale dozvěděl až doma. Ale pro mě tohle není motivace. Je fajn, že můžu ukázat, že i při veganské stravě lze dosahovat dobrých výsledků, ale nedělám si iluze, že by to nějak moc lidí zaznamenalo. Takže pro mě tyhle výsledky fakt nemají moc hodnotu. Naopak obrovskou hodnotu mají pro mě i závody, kde jsem se na bednu nespostavil, např. Vipava Valley ve Slovinsku (105 km/5500 m)

jiří3

Nově trénuješ s trenérem. Cítíš rozdíl?

Zatím je to krátce, tak se to nedá hodnotit, ale cítím, že ty tréninky teď mají hlavu a patu. Vnímám, že pokud bych dál trénovat stylem jako před tím, tak bych možná dlouho nevydržel. Došlo ke snížení objemů asi o 20-30 km týdně a naopak přidání na kvalitě (intervaly, tempa, kopce) a regeneraci. Dlouhé běhy teď mám do 2-3 hod., dříve pro mě dlouhý běh znamenal být přes polovinu dne v horách. Mám zařazené i dvoufázové tréninky. Trénink je teď hodně rozmanitý a baví mě. Trénuju asi 7 hodin týdně, které mám rozdělené do pěti jednotek. Momentálně naběhám asi 300-350 km měsíčně. Na rok 2019 mám stanovený jediný cíl a to Štefánik trail, 140 km. Před dvěma lety jsem ho musel ukončit na 80. Km, takže to beru jako takovou opravu.

Co se tenkrát stalo, žes musel vzdát?

Tenkrát jsem byl úplně bez zkušeností. Zastavil mě spánkový deficit. Do toho jsem měl totálně zničené nohy, které jsem si zničil na začátku. Běh v noci je také dost náročný. Člověk je od rána vzhůru a na start přichází večer. Většinou se na start cestuje a už to dokáže unavit. Pak jdeš celou noc a nad ránem je to nejhorší. Každý to zvládá po svém. První noc je pro mě relativně dobrá, tu druhou přichází zima a velká ospalost. Určitě je dobré si to vyzkoušet před takovým závodem.

Letos na to půjdeš jinak?

Od té doby mám za sebou dvě stomílovky, nasbírané zkušenosti, v práci dělám noční a tak si na to tentokrát věřím mnohem víc, noční běh už nebude taková neznámá. Náročné to bude ale v tom, že mi nebude stačit to dokončit, ale budu si určitě stanovovat čas, za který bych to chtěl zvládnout.

Jak zvládáš krize, když přijdou?

Při tréninku krizovky nemívám vůbec, při závodech hodně výjimečně. Zažil jsem jednou pověstnou stěnu na Valašském hrbu – vyplo mi, byl jsem apatický vůči okolí, moc jsem nevnímal. Snažím se krizím předcházet tak, že si dlouhé závody vybírám opatrně a začínám vždy pod svými možnostmi a zatím se daří se jim vyhýbat. Z každé chyby je důležité se poučit. Zažil jsem třeba křeče ve stehnech na Slapy trail maniacs, od té doby vím, že je potřeba nepodcenit sůl. Na krize při zmiňovaných nočních bězích používám kofeinové ampule během závodu a 10 dní před závodem vyřadím veškerý kofein (žádný čaj, kávu, čokoládu...). Na noční krize ještě pomáhá 10-15 min. spánek.

Jiří2

S kamarádem jste založili na facebooku skupinu J+R běžecké projekty..

Vymýšlíme si různé soukromé projekty, kdy se rozhodneme, že chceme přeběhnout z jednoho bodu do druhého. Je to větší divočina, větší toulání, vymýšlíme si trasu podle sebe, s nikým se nenaháníme, máme tam víc času poznat krajinu. Zas ale nemáme oproti závodům podporu na občerstvovačkách, musíme řešit vodu, tahat těžký batoh a nejde se tolik soustředit na samotný běh a dosažení cíle. Mám to rozplánované tak, že v první polovině roku závodím, druhou si pak už užívám na soukromých projektech.

Při takových objemech se asi nevyhneš zraněním....

Při letošním lednovém závodě v Itálii jsem si zranil koleno. Nešlo ohýbat a na 156. Km ze 164 jsem musel závod ukončit. Teď už je to dobré a naplno se vracím k tréninku. Naštěstí nedošlo k žádnému poškození a na vyléčení postačil klidový režim. Jinak jsem se se zraněním už hodně dlouho nesetkal. Vlastně toto bylo poprvé, co mě zranění zastavilo při závodě. Přijde mi, že nejvíc zranění se objevovalo na začátku mého běhání a bylo to z přetížení. Tělo se pak postupně adaptuje na zátěž, člověk trénuje chytřeji a s větší pokorou a zranění jsou spíše výjimečná. Myslím, že i já mám ještě rezervu, říká se, že na stokilometrové tratě se tělo dokáže dobře adaptovat až tak po sedmi letech běhání.

Když už k tomu dojde, jak se léčíš?

Určitě klidový režim, občas nějaké protizánětlivé bylinné tinktury, bylinné čaje na klouby a nedávno jsem začal s termálními koupelemi.

Jak řešíš vegan stravování při závodě ?

To je dost různé. Na našich domácích závodech, co pořádá Slovak Ultra Trail vím, že budou plné stoly od vegan po bezlepkové, chipsy, oříšky, ovoce. Tam se nemusím zatěžovat ničím a nesu jen minimum. Nejradši mám raw tyčky, slané tyčky, miluju lunter pomazánky s chlebem a cibulí. Na zahraničních závodech se na občerstvovačky nespoléhám. Často se stane, že tam není veganské vůbec nic. Třeba naposledy v Itálii byly z vegan potravin dostupné pouze pomeranče a občas jablka. To poslední, co chcete, když máte v nohách 130 km a je vám zima, je loupat ledové pomeranče. Co se mi neosvědčilo, jsou datle a banány. Když jsem s ultra začínal, obojí jsem měl rád, ale pak jsem to najednou přestal zvládat při běhu trávit. Při zátěžovém testu mi vyšel dobře tukový metabolismus, a tak se snažím běhat na tuky. A super je nealko pivo.

Kam se vůbec datují tvé začátky s veganstvím?

Podobně jako běhání. Prvotní motivace byla zdraví. V tu dobu jsem kouřil a hodně pil, od 15ti let jsem se léčil s lupénkou, měl jsem nadváhu – 90 kg (dnes mám 78 kg) a na mámě jsem viděl, kam až to může dospět a tak se mi to propojilo. Uvědomil jsem si, že tak skončit nechci, a že pro to něco musím udělat. Konkrétně jsem chtěl začít řešit lupénku, a protože mi žádné mastičky ani léky od lékařů nepomáhaly, rozhodl jsem se následovat bratra, který se pomocí půstu vyléčil z cukrovky. Zkusil jsem rýžový půst, který trval 30 dní a za ten měsíc jsem zhubnul asi 30 kg. Z lupénky, která mě dřív psychicky deptala, pak postupně zbylo jen pár flíčků na loktech, o kterých ani nevím.

jiří4

Co se stalo po půstu?

Koketoval jsem s vitariánstvím, ale nepřišlo mi v našich podmínkách přirozené. Přešel jsem na vegetariánství, ale rychle mi došlo, že sýry, vejce a mléčné výrobky už tomu pročištěnému tělu nedělají moc dobře a přešel jsem zpět na veganství.

Běháš v rámci běžecké výzvy Běžíme pro zvířata pro veganské organizace, které šíří osvětu, takže tipuju, že k prvotní motivaci se přidala i etika, příp. i ekologie...

Všechno se mi to pak postupně propojilo. Záhy po zdravotních důvodech přišly duchovní důvody, etika si musela počkat i skrz to, že jsem byl řezník, i otec byl celý život řezník a nikdy jsem v tomhle smyslu o tom nepřemýšel. Tohle mi trochu trvalo.

Jak to vzal táta, že ses rozhodl po veganství?

Ze začátku rýpal, měl asi i trochu strach, trochu ho uklidňovalo, že to bude jen nějaký trend, když mu pak došlo, že ne, tak už zase viděl, že vím, co dělám, že lze podávat i na veganské stravě výkony a že mi ta strava dodává všechno, co potřebuju. Vůbec reakce lidí okolo vnímám na veganství jako to nejtěžší.

jiří5

Máš nějaká pravidla ve stravování, kterými se řídíš?

Ne. Já jsem si k veganství došel sám, věděl jsem, že chci takhle jíst, ani jsem nikoho neznal, s kým bych o tom mohl mluvit. Na internetu jsem se víc a víc dostával k informaci, že je potřeba suplementovat B12, tak jsem si po roce zašel na testy, kde se ukázalo, že mám poměrně nízkou hladinu a od té doby suplementuji. Nedávno jsem zařadil na doporučení kamaráda i vitamín D3 (který by ale tak jako tak měl v zimním období doplňovat každý), postupně jsem i zjistil takové ty věci, že je dobré přidávat do jídla potraviny bohaté na vitamín C kvůli lepší využitelnosti železa apod., nic moc ale kolem skladby stravy neřeším. No a samozřejmě jsem už na začátcích s veganstvím úplně skoncoval s alkoholem a kouřením. 

Kromě B12 máš nějakou zpětnou vazbu?

Daruji pravidelně krev, v rámci dárcovství se samozřejmě dělají základní testy, tam je pro mě zásadní vždy hladina hemoglobinu, kterou mívám kolem 155 g/l.

Fakt nemáš v mozku to strašidlo, které ti před večeří našeptává, že jsi dneska ještě neměl luštěniny, tak že by sis měl dát aspoň to tofu...

Ne, tohle jsem fakt nikdy neřešil.. Ač jsem začal s veganstvím pro zdraví, dneska už to na tom není to nejdůležitější a je to součást mého životního stylu, není cesty zpátky a nerad bych se dostával pod tlak. Mám i zkušenost, že tělo mě nenechá žít na chlebu s vegan máslem a polotovarech, jakmile k tomu někdy sklouznu, okamžitě dostávám pak chuť na zeleninu a plnohodnotnější potraviny.

Jiří6

A co konkrétně v tvém jídelníčku najdeme?

Ráno ovesnou kaši nebo jen ovoce. Mám rád tempeh a natto, dobrý chléb s olivovým olejem. Nedělá mi problém navařit si jedno jídlo na 5 dní dopředu a jíst ho každý den. Snažím se jíst hodně sezónně a lokálně. Občas si jako chuťovku dopřeju ananas nebo mango. Každý den jím ovoce a velmi často i ořechy.

Díky za tvůj čas i inspirativní příběh. A poslední otázka, kterého cz/sk vegan sportovce by sis přál do příštího rozhovoru na vegansportu?

Jirku Hellešího.

Díky a hodně štěstí na Štefánikovi!

Sledovat Jirku můžete na jehoblogu littlerunningsoul.blogspot.com nebo v běžecké aplikaci Strava, kde ho naleznete pod jeho jeho jménem. 

Komentáře