Etické sportování

Nákupní košík

0 ks za 0 Kč

VeganSport.cz > Blog > Yesenický půlmaraton 2016

Yesenický půlmaraton 2016

Datum publikování: 5.9.2016 | Kategorie: Report - Trénink
Když se mi v červenci udělal kolem štípance od komára flek typický pro boreliózu, myslela jsem, že je s běháním do konce léta konec. Naštěstí byla pauza mnohem kratší než jsem myslela a já si v srpnu mohla užít ještě jeden z nejkrásnějších horských běhů v Čechách, Jesenický půlmaraton.
Yesenický půlmaraton 2016

Minulý rok jsem vyhlásila Yesenický půlmaraton za nejkrásnější závod svého života a tak bylo jasné, že letos poběžím znovu. Letos jsem si to mohla okořenit cílem být rychlejší než minule. V dubnu zaplacena registrace. V polovině července borelióza, antibiotika a doporučení přestat na nějaký čas sportovat. Musela jsem se hodně držet, abych se nerozbrečela. Když jsem pak ale v srpnu na dovolené v Beskydech zjistila, že měsíční pauza mě nijak moc neublížila a kopce se mi chodí a běhají celkem dobře, na půlmaraton jsem přeci jen vyrazila.

 jes2

Ráno v 7 mě a Darču vyzvedává Bára se svým tátou. Jedeme přímo na Červenohorské sedlo – místo startu. Celou cestu doplňujeme tekutiny a tak poslední čtvrt hodinu jízdy trpíme s plnými močáky. Já se musím omluvit, už to nedám a tak na semaforu asi 100 metrů před parkovištěm vyskakuju z auta do kopřiv a roští. Holky mi závidí, kopřivy nedají a tak musí trpět ještě dalších 5 min.,  přičemž teda ani ony potom nenajdou o moc lepší místo.

Bářin táta se pak s autem přesune do sedla Skřítek, kde je cíl závodu.

Minulý rok jsem doběhla v čase 3.10, dnes hlásím, že bych ráda zvládla trasu do 3 hodin. Holky mají cíl obdobný. Běžci se klepou zimou, zároveň ale vědí, že pár minut po výstřelu už bude teplo a tak jdou na start všichni v krátkých kalhotech a tílkách. Krátce po 11 hod. se startuje, což poznáváme jen podle toho, že se dav dal do pohybu. Startující to asi jen pošeptal lidem vepředu. Zapínám Endomondo a vrhám se na nejtěžší část celé trasy. Čeká mě 7 km náročného stoupání k první občerstvovací stanici. Pamatuji si, že minulý rok jsem zde běžela jen pár metrů a pak raději přešla do chůze, abych se šetřila. Tentokrát se mi daří běžet dlouho, i když tempo není asi o moc vyšší než rychlá chůze. Sebevědomí mi vůbec nepřidává Endomondo, které mi čas od času zahlásí, že stojím. Stejně jako minulý rok mě všichni předbíhají a já skoro nikoho. Jde na mě depka trochu, mám pocit, že jsem mezi posledními. Ale vím, že kopec bude dlouhý a tak zdaleka nejdu nadoraz. Po pár kilometrech předbíhání ustane a dokonce i já občas někoho předběhnu. Stoupák se občas mění v rovinku s úzkou cestičkou a lávkami přes bažiny, kde se tvoří trochu zácpy, ale to mi nevadí, protože mám aspoň důvod zastavit a vydýchat. Je krásné počasí, potkáváme spoustu fandících turistů. Snažím se moc nekochat, v tréninku se mi to tohle léto už dvakrát vymstilo rozbitým kolenem. A tak koukám hlavně na cestu pár metrů před sebou. 

Asi na 5. kilometru už začínám předbíhat já. V tréninku jsem se hodně nachodila do kopců a teď to cítím. Kilometrový krpálek před Švýcárnou sice jdu, ale tempo je celkem svižné a ani se u toho nezadýchávám a předejdu velkou spoustu lidí. Ti mě doženou na občerstvovačce, protože to bych nebyla já, kdybych se tam nezastavila a nezačala do sebe házet jeden meloun za druhým, do toho banán namočený v soli a ještě to pěkně zajíst barevnýma bonbonkama, pak si vzít ionťák, vodu a při odchodu ještě pro jistotu jeden meloun do ruky. Za tu dobu se kolem mě mihlo tak milion lidí a tak se vydávám na náročný úkol zase je všechny předběhnout.

jes 3

Čeká mě ještě 2 km do kopce na rozcestí pod vrchlem Pradědu a pak úžasný asfaltový několikakilometrový seběh na Ovčárnu. Úsek k Pradědu jsem vždycky při tůrách nesnášela, trvalo to hrozně dlouho a bylo to na asfaltu, při běhu je to ale jinak. Pevná cesta je příjemným zpestřením a když se běží, tak to zas tak zdlouhavé není a do 15 min. jsem nahoře. Nezastavuji a rovnou to beru dolu. Jo, seběhy jsou asi o technice. Nakloním se dopředu a bez jakékoli námahy před sebe nechám jen dopadat nohy a předbíhám asi 15 lidí. Někteří z nich mě pak zase hned doženou na následné rovince před další občerstvovačkou. Tady se situace opakuje, ale jsem trochu rychlejší, protože už vím, co občerstvovačka nabízí. Beru do jedné ruky tři melouny a do druhé dva banány a pokračuju dál. Než jsem to do sebe všechno dostala, předběhla  mě zas snad půlka startovního pole jenže já prostě běhám na melouny a bez nich to nejde.

Za Ovčárnou se dostáváme zase do terénu. Asi dvoukilometrový výstup nás dovede na nejvyšší vrchol celé trasy, Vysokou hůl, kde pěkně fičí, což je na tomhle místě celkem běžné. Jen dneska je vítr opravdu silný a jde přímo proti trase závodu, což mě citelně zpomalilo. Ale mě to nevadí, podle mě výlet po hřebeni hor bez větru není výlet po hřebeni hor a prostě vítr a jeho proudící energii miluju a tak si to spíš vychutnávám než že by mě to mělo jakkoli rozhodit. Následuje běh po hřebeni s krásnými výhledy. Celých 5 km se trasa mírně vlní, nečekají nás žádné brutální stoupáky ani seběhy. Celý hřeben je jeden velký štrůdl lidí bez větších rozestupů. Já mám holku na dohled asi 100 m před sebou a tak se hecuji k vyšší rychlosti, musím jí dohnat. To se mi daří, načež ona chytne moje tempo a spolu pak předbíháme několik chlapů i žen a běžíme tempem kolem 6 min. na km až k poslední osvěžovací stanici u Jelení studánky. Tady se dostávám před spoustu závodníků, kteří popíjí nebo jen zničeně sedí a snaží se vyhecovat do poslední části. Cítím, že mám tempo jaké potřebuji a nechci se ho tak snadno vzdát, tak jen do sebe kopnu ionťák a frčím dál.

jes1

Čeká mě ještě kousek do kopce, který se pak zlomí ve 4 kilometrový pekelný seběh. Už vím, že když se nebudu kochat a nezrakvím se, mám vyhráno a že čas bude podstatně lepší než minulý rok. Navíc se necítím vůbec vyčerpaná a neuvěřitelně se těším na závěrečný seběh. A je to tady. Ztracená kameny, poslední kopeček vzhůru za mnou a cca 20 min. do cíle a jenom dolu. Rozeběhnout se to tu moc nemá, svah je hodně prudký a kamenitý, postupně se ale mírní, až po třech kilometrech přejde do úplné roviny a mě čeká jen posledních 500 metrů po rovině. V cílové rvince po seběhu mívají závodníci problém s křečemi, často musí i přejít do chůze. S napětím čekám, jestli ucítím zatuhnutí nohou a když se prvních sto metrů nic neděje, vím, že můžu běžet v klidu dál až do cíle. Cílovou čáru protínám v čase 2.50, o 20 min. rychleji než minulý rok, asi  20 min. potom, co doběhly holky. Darča ve své kategorii v ženách nad 35 let 5. místo, Bára 26. celkově, já se musím spokojit, že mé 70. místo se pořád ještě vešlo do první půlky a za mnou dobíhá ještě velká spousta lidí. Je mi krásně, dávám si dvě piva, z domu připravenou svačinu (housku s tempehem a zeleninou) a lifefood tyčku a nechávám se zase odvést domu.

Těším se, že se dneska pořádně vyspím, protože jsem příjemně unavená a mám dítě na noc pryč. Jenže Murphyho zákon je Murphyho zákon a tak má náš pes průjem a místo spaní chodím celou noc venčit. 

Zhodnocení letošní sezóny

Pro letošní sezónu je dozávoděno. Kdybych to měla shrnout, povedla se skvěle. V květnu jsem si splnila sen a zaběhla si  maraton bez  krize a to i přes to, že podmínky kvůli vedru nebyly ideální. To byl vlastně vrchol sezóny, protože od června do podzima mi rodinné podmínky nedovolují kvalitně trénovat. I tak jsem si ale zkusila v červenci první horský skyrace, kde jsem zjistila, že na tyto typy závodů to bude chtít hodně specificky trénovat a zkušenost to byla skvělá. Pak přišla borelióza a ani ta mi nezabrínila dát si poslední letošní závod Yesenický půlmaraton, kde se mi vzhledem k trénovacím podmínkám dařilo taky dobře. Takže jsem hodně spokojená a s během rozhodně nekončím, tohle nebyl konec, ale začátek :) 

A co dál?

Začala jsem trénovat podle osmitýdenního plánu na zaběhnutí 10 km pod 50 min. Cítím, že moje rychlost je konstantní a potřebuji zrychlit. Je lákavá představa, že díky vyšší rychlosti se nebudu muset na dlouhých vzdálenostech trápit tak dlouho. Zároveň se snažím si hodně hlídat techniku běhu. Postupně bych pak chtěla navyšovat objem a v lednu zahájit specifický trénink na svůj první ultramaraton, květnový Valašský hrb, což je 50 km dlouhá trať s převýšením necelých 2000 m. 

Foto: selfíčko, jesenickymaraton.cz

Komentáře