Etické sportování

Nákupní košík

0 ks za 0 Kč

VeganSport.cz > Blog > Můj první maraton

Můj první maraton

Datum publikování: 10.5.2016 | Kategorie: Report - Strava - Trénink
Můj první maraton, Pražský Volkswagen Maraton 2016, je za mnou. Pokud vás zajímá, jak to dopadlo od příprav až po finiš, čtěte dál :)
Můj první maraton

Pátek 6.5.2016

Balím věci. Má být přes 20 stupňů, což je trochu psycho, vzhledem k tomu, že jsem všechny svoje dlouhý běhy běžela v teplotách pod 10 stupňů. Takže kraťasy, tílko, vyzkoušené ponožky, boty, lifefood tyčky, ionťák, l-carnitine, shaker s odsypaným sójovým proteinem, občanku. Běhání je super, že na něj skoro nic nepotřebujete. V duchu lituju cyklisty nebo parašutisty, kteří musí před každým závodem kontrolovat asi stokrát víc věcí. Ráno si dělám rýžovou kaši, k obědu okurkumované brambory s rýží, s robi plátkem a zeleninou, večer to samé, mezi tím padl pytlík oříšků a sušeného ovoce. Odpoledne si jdu na 20 min. zaběhat lehkým tempem. Jdu spát brzo, ale je mi to prd platný, protože mi nejde usnout, asi už nervozitou. A dítě jak naschvál zrovna dneska spí hezky.

mar1

Sobota 7.5.2016

Ráno vyrážíme do Prahy. Po cestě snídáme robi burgery. V maratonském expu kolem poledne vyzvedávám registraci. Opět všechno skvěle zorganizováno, výdej trval několik vteřin. Maratonské expo je našlapané stánky, službami, doprovodným programem, ani jedno ale nevnímám, protože jsme omylem přejeli oficiální parkoviště a zaparkovali na nejpitomějším místě, kde se dalo, a tak musím běžet zase rychle zpátky, aby se mi ten maraton o pár tisícovek neprodražil. Obědváme tofu s rýží a zeleninou. Odpoledne trávím u babičky a snažím se uhlídat dítě, aby jí nerozbilo porcelánové postavičky, což mě stojí docela dost energie. Chystám si běžeckou hromádku a s mužem nad mapkou domlouváme, kde na mě bude čekat s tyčkou. K večeři si dávám rýži s bramboro-fazolovým gulášem a spát jdu v 22 hod. Během noci se budím asi 180x.

Neděle 8.5.2016

Rýži od večeře přislazuju a přidávám banán, kakaové boby a sušené ovoce. Jenže po třech lžících to vzdávám, nic do sebe nedostanu. Jak před 15 lety před maturitou. Asi nervy. Můj muž mi na každý prst píše vzkaz, na každém 4. km se pak podívám na jeden. Loučím se, sedám na metro a jedu na Můstek na sraz s tetou Zuzkou a sestřenkou Františkou. Mám dobrou náladu, nervozita je pryč, vím, že to zaběhnu a čas je mi jedno. Jen si přeju, aby to bylo do pěti hodin, a aby to moc nebolelo. Půl hodinu před startem do sebe kopnu vodu s chia semínky a lok l-carnitinu. Stehna mažu zinkovou mastí, která mi úplně vymaže z ruky vzkazy od Vítka.

Pár minut před devátou už stojíme všechny tři v koridoru J, který je určen pro běžce s očekávanými časy nad 4  hodiny  a čekáme na první tóny Smetanovy Vltavy. 7 min. od výstřelu pak trvá, než se poposunem na startovní čáru a.... závod začíná. Zuzka nám mává a vzdaluje se. Běží na čas 4 hod. My se s Františkou dáváme do hovoru a cesta hrozně rychle ubíhá. Běžíme si úplně na pohodu v tempu 6 min./km, což se mi zdá rychlé vzhledem k tomu, že čas kolem 4.15 mi přijde nereálný, ale běží se tak skvěle, že nás ani nenapadne zpomalit. Cedule s označením kilometrů se míhají a já už mezi 4 a 5 km vyhlížím vítka. Jsme tam asi o 5 min. dříve než byl předpoklad, tak se trochu bojím, že tam nebude, ale je :) Mává na mě foťákem a kokosovou tyčkou. Chudák si musí několikrát zasprintovat, protože vždycky než zaostří, my už jsme zase před ním. Dodal nám ještě větší dávku energie, kterou za chvilku umocnili ještě mí rodiče, kteří se úplně nečekaně vyloupli za dalších 200 metrů. Super překvápko, že jen kvůli mému běhu sednou na vlak a jedou asi 200 km a pak zase zpátky <3

Od 6. kilometru je na každém 5. kilometru občerstvení, na každém 2 a půltém voda a mám pocit, že nedělám nic jiného než piju a jím. Na 10. kilometr dobíháme v čase těsně pod hodinu, poslední dva kilometry předbíháme velkou spoustu lidí. Běží se krásně, pořád mám pocit, že jsem si šla prostě jen zaběhat. Využíváme volných toi-toiek. V zápětí se objeví první náznak, že to dneska nebude úplně bezbolestné. Pozáchodové rozbíhání není úplně hladké, ale po asi 200 m už jsme zase ve svém tempu a jedeme dál. Začíná pařit sluníčko. Někde kolem 14. kilometru se dostáváme opět do centra, kde je spousta fanoušků a mezi nimi opět vítek s tyčkou, foťákem a mými rodiči. Pořád se něco děje – hudební kapely na trati, občerstvovačky, osvěžovačky a takhle to jde až asi do 19. km. Na něm cítím první zatuhnutí nohou a to je známka, že sranda se chýlí ke konci a bude hůř. Sluníčko přituhuje a začínám být ráda za občasný protivítr (dokonce vybíhám i z davu, aby mě to co nejvíc ofouklo a ochladilo). Povídáme čím dál tím méně a někde na 28. kilometru už si nepovídáme vůbec. Občerstvovaček už není subjektivně tolik, jakmile totiž jednu opustíme, už netrpělivě vyhlížím druhou. Ne proto, že bych byla dehydratovaná nebo potřebovala banány, ale protože to jsou jediná místa, kde jsme si dovolily přejít do chůze.

mar 2

Na 30. kilometru už obě beze slov víme, že spolu běžet nemůžem, Františka potřebuje držet nastolené tempo, já vím, že potřebuju zvolnit a tak si na občerstvovačce mávnem. Ještě tři kilometry mám Františku na očích a pak už pomalu mizí. Od 32. kilometru mi nohy začínají tuhnout víc a nepříjemně začínám cítit beton v chodidlech. Úseky, které se běží po dlažebních kostkách, jsou vyloženě nepříjemné. Na tomto úseku jsem si uvědomila, jak je důležité pro prvomaratonce absolvovat v tréninku jeden běh blížící se délkou maratonu. Protože jakmile jsem pocítila, že na mě jde krize, mohla jsem si říct :"Co blbneš, před měsícem jsi dala úplně v pohodě  38 (ono to tenkrát asi taky trochu bolelo, ale to špatné se rychle zapomíná :) )", nebýt toho, možná bych si z tuhnutí v nohou v hlavě tu maratonskou zeď udělala a byl by konec. Na 33. kilometru stojí Vítek s rodiči, několikset metrů běží všichni se mnou a mě to vlévá úplně novou krev do žil.Pusa, objetí, tyčinka, milá slova a hned se běží zas líp :)

35. kilometr už byl dlouho očekávaný, protože tady už jsem si mohla říct, že si jdu zaběhnout ten můj krátký oblíbený tréninkový okruh, 7 km... A ono to fungovalo. Ale vždycky jen chvíli, pak nastala nějaká maniodepresivní fáze, chvíli si připadám, že letím, a že bych takhle mohla běžet ještě 100 km, minutu na to už ale jen řeším, jak ty zbývající kilometry přežít, snažím se myslet na něco, co by mě zaměstnalo, třeba kterou skříň si uklidím, až přijedu domu, co vysázím na zahradě nebo co budu povídat na přednášce v Olomouci příští týden, to všechno je ale na můj mozek moc složitý. Místo toho si počítám kroky a u každé cedule s kilometry propočítávám, kolik mi zbývá na kilometr, abych doběhla do 4.30. Vždycky mi vyjde, že to při mém morálu asi není možné a vzápětí zapomenu, který kilometr vlastně běžím, i mozek už chce odpočívat.

Každou občerstvovačku využívám hlavně k chůzi. Piju a jím velmi pomalu a pak ještě velmi dlouho pokračuji v chůzi snažíc si namluvit, že přesně tohle pořebuju. Ale důvod je jen ten, že čím víc se blíží konec, tím víc motivace slábne a tím víc oddaluju běh. Mám to tak u všeho, neumím dotahovat věci do konce, každý konec mě vždycky stojí hrozného přemáhání. Nakonec výmýšlím psychofígl, vsugerovávám si, že mi zbývá ještě 50 km a že musím běžet, jestli chci doběhnout za světla. Hlavě se tahle hra líbí, nasazuji zase svoje tempo, bolest mizí a zase si nějakou dobu běžím. Na 40. kilometru se vracím u občerstvovačky do reality a opět si dopřávám banán se solí, ionťák a vodu. Kouzlo opadlo a já řeším, jak přežít ty dva kilometry. Když tu kolem probíhá něco jako víla z pohádky - vodič na čas 4.30. To už jdou všechny jiné myšlenky stranou, myslím na "zbývajících 50 kilometrů" a úplně hypnotizuji číslo 4:30 na zádech vodiče a celkem bez problémů se ho držím. Z hypnózy mě na 41. km na chvilku probírá dopad nohy na dlažební kostky, kdy si uvědomuju, že mám zespoda malíčku puchýř, který byl  při dopadu na silnici zastíněn jinými bolestmi a tak jsem ho nevnímala, ale při dopadech na dlažbu to je jako běhat se zabodnutou jehlou v malíčku. Snažím se zaměřit se zase na bolesti stehen, na které už jsem si zvykla, a tím se odpoutat od nové bolesti a ono to vyšlo. Opět jsem upadla do transu, táhla se za vodičem a 500 m před cílem dokonce zrychlila a vodiče předběhla. Protože ale vodič vybíhal ze startovní čáry až tři minuty za mnou, je výsledný čas o něco nižší. 4:33, pro mě je největším úspěchem to, že jsem se poprvé v životě v běžeckém závodě umístila v první půlce :).

 mar 3

Regenerace

Po doběhnutí pokračuji koridorem dál směrem k technickému zázemí, cestou dostávám folii, abych neprochladla, jídlo, pití, medaili, ochucené nealko pivo.. Potkávám Zuzku, která to dala v čase 4.02, jejího muže Pavla a Františku, která doběhla nakonec 9 minut přede mnou, Vítka, mámu, tátu a jdeme na pívo a jídlo. Dva černí kozli z Velkých Popovic, sójový protein a pečená zelenina s hranolkami do mě zaplujou jak nic a mně se zase začínají vracet síly. Jen ta chůze na záchod bolí, musí se překonat asi 20 schodů.

Večer trpím a mažu na noc nohy mastí proti bolesti, to samé ráno. Mám chuť na ovoce a zeleninu, ale nemám chuť a sílu na to, jít si to koupit. A tak jím jen to, co dům dal – ráno ovesná kaše se sušeným ovocem, proteinem a chlorelou, k obědu tortila s plechovkou čočky a plechovkou rajčat a u kámošky ještě čočkovokvětáková polévka a k večeři bageta s kokosovým olejem , rajčaty a ředkvičkou. Odhadem mě čeká odpočinek od běhu minimálně týden. V plánu mám bazén (plavání, vířivka a pára) a procházky.

 A jaké budou plány do budoucna?

Teď chvilku zvolnit, protože bych ráda znovu otěhotněla a tak si dám přes léto jen běh na Králický sněžník (19.6.) a v srpnu Jesenický půlmaraton a nové výzvy (budoucnost vidím spíš v horských maratonech než těch městských) si nechám zas až na další roky. Příští týden ale můžete očekávat v blogu tréninkový plán na běh na Králický sněžník.

 Mějte se skvěle a Makarónům a běhům do vrchu zdar !

 Foto: Vítek Balcar

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře