Etické sportování

Nákupní košík

0 ks za 0 Kč

VeganSport.cz > Blog > Můj první ultramaraton: Valašský hrb 55 km/1913 m

Můj první ultramaraton: Valašský hrb 55 km/1913 m

Datum publikování: 4.6.2017 | Kategorie: Report
Začalo to všechno v roce 2013, kdy jsem přešla na veganství a hecla se, že lidem ukážu, že i bez živočišných produktů ve stravě se dá uběhnout maraton. Dva měsíce na to jsem otěhotněla a k běhání se dostala až po porodu.
Můj první ultramaraton: Valašský hrb 55 km/1913 m

,Měla jsem dost kil navíc, kojila (kojím dodnes, ale na začátku to člověk dost řeší) a tak jsem začínala hodně postupně. 4 měsíce po porodu jsem běžela desítku, rok po porodu půlmaraton, dva roky po porodu maraton. A právě na svém prvním maratonu jsem dlouhým běhům propadla. Ještě jsem ani nezregenerovala a už jsem věděla, že jednou (a určitě nejen jednou) poběžím ultra. 

 ultra1

Trénink

A je tu 27.5.2017 a já stojím na startu Valašského Hrbu, 55 km dlouhého závodu v terénu s převýšením necelých 2000 metrů. Pokud by vás zajímalo, jak vypadal můj trénink, koukněte sem – jen s tím rozdílem, že měsíc před maratonem jsem na 14 dní onemocněla a dalších 14 dní se dostávala pomocí pomalých běhů do formy a naběhala tak poloviční předepsanou kilometráž (takže cca 40-45 km týdně). Maraton jsem odběhla s prstem v nose a tak mě to nabudilo na pokračování v ultratréninku. Poslední tři týdny jsem tedy víceméně dodržela, jen jsem se soustředila hodně na kopce a poslední týden jsem cítila i při regeneračních bězích únavu a tak jsem se od středy před závodem už jenom flákala.

Běžecký výpadek od středy způsobil, že se necítím nervózní, ale spíš natěšená, že budu moct zase nazout boty a vyběhnout. Chvílemi mě tak napadá, jestli bych se neměla jít léčit. Jsem tak natěšená, že doma úplně zapomínám datle a hroznový cukr, plánované hlavní zdroje cukru v průběhu závodu.

Ultra je veganská disciplína...

Před startem potkávám vegan fightera Jurka (jeho report zde), který je výkonnostně trochu někde jinde, za dva týdny běží 144 km dlouhý závod. Taky frčí na datlích a tak rozdělává pytlík a dělí se. Hned jsem víc v klidu. Jurko ještě netuší, že se dostane na stupně vítězů ve své kategorii. Chudák to ale zjistí až doma z výsledkové listiny. V davu je někde i další veganka Jitka , která obsadí v mojí kategorii třetí místo, celkově v ženách čtvrté. Ta se sice na stupně vítězů postaví, ale zase nemá vegan dres. Moje ambice pro dnešek je jen doběhnout a nejlépe v limitu, který se mi zdá být dost přísný, v závodě s převýšením skoro 2000 m dovolí mít průměrné tempo max 8,7 min. na km. Kdo ví, jak brutálně ovlivní průměrné tempo každé zpomalení v prudším kopci nebo chvilková zastávka na občerstvovačce, tuší, co mám na mysli.  Pak mám ještě další cíl.. Žen startuje celkem 23, z toho v naší kategorii jen 12 a tak bych se konečně jednou mohla umístit v první desítce.

ultra3 

Prvních 30 km

Ani nevím, jestli zazněl výstřel nebo odstartoval moderátor svým hlasem, ale dav se dává do pohybu. Ještěže mám gps hodinky. Tempo 5.30 min. na km do kopce asi nebude na prvním kiláku do pravé. Vybavená heslem ultramaratonce Hala Koernera „Když si myslíš, že běžíš pomalu,  zpomal ještě víc“,zpomaluju, jak to jde, a je z toho tempo 6.15 – 6.30. Dav mířící ze Soláně na Bumbálku se pomalu roztrhává a zůstávám osamocená s Verčou ze Skáj týmu, za námi vidíme několik barevných teček a před sebou nikoho. Po pár kilácích se dáváme do hovoru, protože tušíme, že spolu poběžíme dlouho. Cesta je pořád nahoru a dolu, ale stoupání jsou zatím krátká a tak jsou lehce běhatelná. Za chvíli jsme na první občerstvovačce na 4. km, najednou je desátý kilometr a prudké  stoupání na Vysokou.  Poprvé přecházíme do chůze. Tady nás předbíhá první třicítkář, který startoval půl hodiny po nás. Chvíli za ním druhý, třetí a na Bumbálku na 15. km už dobíháme s třicítkářema dost promíchaní. Na Bumbálce je otočka, běží se zpět zase do prostoru startu/cíle a tak už někde od 12. km potkáváme první padesátkaře (běží svůj 18. km). Holek potkáváme do otočky asi 12. To nás povzbudí, s tím umístěním do 10. místa v kategorii to vypadá celkem dobře. Běží se parádně, s Verčou vždycky chvilku povídáme, chvilku se oddělujeme, abychom se vždycky za pár kiláků někde seběhly, většinou na občerstvovačce.

Na občerstvovačce je klasika… banány, melouny, cukr, sůl, lipa, tatranky, čokoláda. Navíc ale bílý rohlík, kola a pivo.

„Jak si teď někdo může dát pivo?“, ptám se..

„Pivo je super, hlavně jestli jsi přecukrovaná.“, dozvídám se od spoluběžců. O ultra se musím ještě asi hodně učit.

„A jestli máš problém se žaludkem, dej si rohlík s čokoládou.“, radí mi paní z občerstvovačky.

„Rohlík s čokoládou?? Co to je za kombinaci?“, zeptám se nechápavě, namočím si banán v soli a jedu (běžím) dál.

Někde na 17. km se připojuju k jinému běžci, který právě zkouší novou taktiku 4 min. běh, 1 min. chůze, ale jak se zakecáme, tak na ní zapomíná a běží se mnou až na 27. km, kde potkávám svou podporu – Vítka, Nikču a Jessi.

ultra 2

Jessi s Nikčou se ke mně hrnou, načež do sebe narazí, Nikča padá, pláče a okrádá mě o banán, který si táhnu z občerstvovačky. Ještě stihnu před předáním ukousnout posolenou část. Jessi se zas rozhodne běžet se mnou a odmítá se vrátit k páníčkovi, který mezitím utěšuje Nikču. No, toto setkání neproběhlo úplně elegantně, ale i tak mi dodalo zase spoustu sil. Dávám muži pusu a ukazuji dopředu, že musím běžet, že se mi s tím týpkem běží dobře.

Jenže on už je daleko a potkávám ho až před otočkou na svém 41. km (jeho 43.). Doháním ale jiného týpka, se kterým mám společnou jednu věc. Milujeme články Georgise, který pravidelně na Valašském hrbu bojuje o předposlední místo a dokáže o tom napsat články, u kterých brečíte smíchy. Probereme jeho hlášky a články a za chvíli se oddělujeme a já po spoustě kilometrech zas běžím sama. Ale jen chvilku, za pár minut se ohlédnu a vidím Verču. Dobíháme spolu ke startu/cíli, kde se ale jen občerstvíme z vlastních zásob a frčíme dál. Housky s tempehem nechávám ležet, jen se napiju, popadnu do báglu gely (které nakonec vůbec nepoužiju) a běžím dál. Tak strašně jsem se těšila, že se konečně jednou při závodě nažeru, jenže pohled na housky mi nějak neudělal dobře. No, 30. km za mnou. Krásná část trasy, nádherné výhledy, skvělé počasí, kopcovitá, ale zároveň běhatelná trať, nohy trochu cítím, ale nic, co by stálo za řeč. Únava nikde, jsem nabuzená na nový zážitek. 30 km jsem měla v nohách už hodněkrát, 55 ještě nikdy. Pořádně se napiju, ale do camel bagu nedolévám, nechci ztrácet čas. Prostě budu šetřit vodou a lít to do sebe hlavně na občertvovačkách. Ještě budou tři.

Posledních 25 km

 Docela se těším na tuhle část trasy, tu už běží jenom padesátkaři a tak si užiju úplný klid. S Verčou už skoro nemluvíme, jen běžíme vedle sebe nebo v zástupu. Pořád mě to baví, hlava nemusí vymýšlet témata. Když se začnu nudit, koukám na hodinky a propočítávám, kolik zbývá kilometrů a jaký by mohl být výsledný čas. Někde na 36. Km se proti mně ze zatáčky vyloupne Jurko. Už to má do cíle asi 6 km . Vypadá svěže, ale zdání klame, právě prochází krizí. Objímáme se a každý zas pokračujeme v cestě jiným směrem. Jurko do cíle, já směrem k otočce na 43. Km, která je ještě strašně daleko. A pak se to stane. Na 38. Km dojde baterka v hodinkách a já od té doby nevím ani kilometry, ani kolik je hodin. No nic, nějak to zvládnu. Postupně ale začínám vnímat únavu. Neuvěřitelně mě bolí prsty u nohou (po závodě zjistím, že tam mám tři celkem velké puchýře) a při každém došlapu trpím. Na stehnech a v podpaží přestává fungovat vazelína a tak si zažívám pěkný peklíčko s rozedřenou kůží, tahle bolest se ale záhadně po asi 10 min. úplně vytrácí. Do toho už cítím, že začínají tuhnout stehna a celkově se můj už tak dost divný běh vizuálně proměňuje v kačeří poklus.

ultra4

Proti sobě už často potkávám závodníky mířící do cíle. Povzbuzování a vzájemné fandění strašně moc pomáhá. Hlava už začíná pomalu přemýšlet, čím by se zabavila, je to dlouhé. A tak myslím na různé věci a u toho občas zakopnu, pokaždé to vyberu a zase se proberu. Přehrávám si v hlavě děj z knížky Žítkovské bohyně (doporučuju, je to skvělá knížka o komunistických čarodějnických procesech), který se odehrává nedaleko odtud. Kdyby se tu tak Surmena chtěla objevit, polít mě nějakým odvarem ze zelin smíchaným s mojí krví, říct nějaké zaříkávadlo ve valaštině a začarovat mě tak, abych mohla bezbolestně zrychlit na tempo na 5 min. do km až do cíle…  Chvíli se protiběžících ptám, kolik je to k otočce, ale když zjistím, že mě odpovědi spíš deprimují než povzbuzují, tak už se radši na nic neptám a povídám si v duchu se Surmenou. S bolístkami už nebojuji, přijímám je a ony jsou najednou mnohem snesitelnější a ubírají mi míň energie. Nemusím na ně myslet, prostě tam jsou, aby mi sdělily, že ten výlet už dneska stačil, já jim ale říkám, že jim děkuji, ale že těch pár kiláků stejně dát musím. A že pak se celý moje tělo může těšit na několikatýdenní běžecké prázdniny.  Vzpomínám si na totální krizi na mém prvním půlmaratonu, která přišla na 12. Km, vygradovala na 18. a trvala až do cíle. Tak to jsem na tom dneska ještě dobře.

Kousek před občerstvovačkou už potkávám docela dost holek, celkem  jich proti mně v této části závodu běželo 9. To znamená, že celkově v ženách mám šanci skončit 10. To znamená, že v kategorii na tom budu ještě mnohem líp!

ultra cíl1

A je tu otočka s občerstvovačkou.  Tentokrát sahám po rohlíku, ionťáku a vodě. Moc se nezdržuji, chci to mít za sebou, při stání mi trochu tuhnou stehna. A hlavně! Chci si udržet umístění. Chrstnu si vodu na hlavu a do poslední části trati vybíhám se superdobrou náladou. Teď už je totiž jasné, že to dám, protože nejkratší cesta k autu je stejně ta závodní.  A žádný sběrný autobus tu nemají. Právě teď protínám hranici mezi maratonem a ultramaratonem. Je tu 43. Km. Tak daleko jsem nikdy neběžela! Na trase jsem přesně 5 a půl hodiny. A to 10. Místo! Teď už si jen pohlídat záda. Poslední holka přede mnou má náskok asi 10 min. Se silami u konce nejsem, ale že bych dokázala vyvinout nějakou závodní rychlost, to taky ne. Pokud se tu teda neobjeví Surmena.. Kousek za otočkou potkávám v protisměru Verču a za ní pár dalších holek i chlapů. Povzbuzuju, že je otočka už kousek a snažím se držet krok, protože se nechci už nechat nikým předběhnout. Běží se mi skvěle, snad si i přeju, aby to nikdy neskončilo. Nikam vyloženě nespěchám, v kopcích už přecházím do chůze, jen si vždycky zkontroluju, jestli mě nikdo nedohání. Za asi tři kilometry slyším za sebou funění a za mnou Verča. Je jak mašina. Sice tvrdí, že už nemůže a nejradši by se na to vykašlala, ale maká jak šílená. A tak se k ní připojuju a makáme spolu. Když takhle makáme a stěžujeme si, jak už je to dlouhý a že budeme určitě brzo v cíli, probíháme kolem rozcestníku, který nám hlásí, že k hotelu Čarták (cíl) to je 8 km. V tu chvíli nám dojde řeč. Je nám jasné, že při tomhle tempu je to ještě možná i na hodinu.

„Vůbec na to nemysli, nesmíš tomu propadnout, užívej si tu přírodu, že můžeš běžet a kašli na kilometry, čas a hodinky.“ Radí mi Verča. Už má pár ultraběhů za sebou a ví, jak do práce zapojit hlavu, která je v téhle fázi snad důležitější než nohy. A fakt to funguje. Chvíli se bavíme a pak spatřím asi 300 metrů před námi postavu.

“Začíná stíhačka“, oznamuju Verče a rozbíhám to. „Běž sama, já už na to kašlu“, říká Verča, ale hákuje se za mě a za chvíli postavu doháníme. Je to běžec s bolavou kyčlí, co už jen jde. Přidává se k nám, chvíli jdeme, chvíli běžíme a za chvíli se před námi zjevuje další postava, tentokrát běžec s bolavým kotníkem. Chvíli jdeme ve skupince ve čtyřech, pak s Verčou přidáváme a za chvíli jsme na poslední občertvovačce 3 km od cíle. Verča s týpkem s bolavou kyčlí se tam zdrží o něco déle než já a tak si osamoceně běžím až do cíle a v hlavě mám jediný myšlenky: Já to dokázala! To není možný! 40 min. do limitu, který se mi zdál nemožný stihnout!  Dobíhám na 10. místě v ženách, 5. v kategorii! Začíná mi víkend s rodinou! Miluju život a celej svět!!!! 100 metrů před cílem se mi derou do očí slzy, 55 km dlouhý příběh  po 7 hod. 23 min. končí a mě je to snad i líto. Ještě před cílovou čárou  mně vítá Jessi i Nikča a do cíle nakonec dobíhají se mnou. A Nikča se ptá: „Maminko, ty pláčeš? Ty jsi smutná?“ A já jí ani nejsem schopná odpovědět, že nejsem smutná, že jsem šťastná.

ultra cíl3

Plány na příště

Letošní  velký cíl je za mnou a já si chci léto užít s rodinou a s kamarády, u vody, na výletech, chci taky plavat, jezdit na kole, lézt, cvičit jógu... Nechám pohybový aparát zatížený během pořádně zregenerovat a budu si teď běhat jen pro radost, podle nálady, bez plánů a měření tempa a podobných blbostí. V červenci si zaběhnu půlmaratón Běhej lesy Vysočina a v srpnu Jesenický půlmaratón, to už je prostě legenda. V srpnu nás s kámoškou čeká taky taková soukromá výzva – 160 km od nás z domu na vrchol Sněžky během tří dnů. Ale s dost pohodovým pojetím se zastávkami v hospodách. No a v prosinci se začnu připravovat na novou výzvu příštího roku. Vidím to zatím na ultramaraton Borák v Lošticích (86 km).

 

 

Komentáře