Etické sportování

Nákupní košík

0 ks za 0 Kč

VeganSport.cz > Blog > Můj druhý maraton

Můj druhý maraton

Datum publikování: 14.5.2017 | Kategorie: Report - Strava - Trénink
Na start svého druhého maratonu se stavím nevyspalá, nevyčůraná a po měsíčním vypadnutí z tréninku. Jak to nakonec dopadlo, se dočtete v článku..
Můj druhý maraton

Přesně po roce  od prvního mě čekal druhý maraton v životě. Byl součástí přípravy na ultra závod na konci května,  a tak jsem měla v plánu si ho zaběhnout sama někde po okolí jako běžný tréninkový běh. Jenže když přišla nabídka od zaměstnavatele zaběhnout si Pražský maraton v rámci projektu Yellow ribbon run, neváhala jsem ani setinu vteřiny a přihlásila se.  Projekt upozorňuje na obtížné pracovní podmínky lidí po výkonu trestu odnětí svobody, zároveň umožňuje i lidem ve výkonu trestu zapojit se do některých runczech závodů a ukázat tak lidem okolo i sobě, že jsou schopni přijmout výzvu, něco pro ní obětovat a zvládnout něco, co spousta lidí považuje za nemožné. Letos si celou maratonskou trasu zaběhli 4 lidé ve výkonu trestu, kteří se pro trénink museli spokojit s vězeňskými podmínkami. Jeden z nich, který maraton nakonec zvládl pod 4 hodiny, trénoval ve vězeňském areálu na 270 m dlouhém kolečku.

Trénink

Co se týče mého plánu na ultra, ten se mi sesypal na začátku dubna, kdy jsem zdravotně neustála nástup dcery do školky a lehla na dva týdny s nachlazením a zánětem ucha. Na plán jsem do maratonu už nenavázala, jak se dalo v půlce dubna ucho do pořádku, dala jsem na rady zkušenějších (jmenovitě na rady jednoho z nejzkušenějších, Pavla Marka – díky!) a začala jsem pomalu a lehce rozklusávat, týden na to jsem zařadila kratší tempový a intervalový běh a pak už nastal týden regenerační, takže pár pomalých  běhů a den před závodem klus a rovinky.  Nemocí jsem vynechala nejdůležitější měsíc tréninku, kdy mělo dojít na nejdelší běhy a tak jsem před závodem vůbec netušila, jak na tom jsem. Nejdelší běh v tréninku byl 32 km na začátku března. Takže můj takový hlavní cíl byl závod dokončit, kdyby to byl osobák (pod 4.33), tak by to byl fajn bonus.

maraton

Předzávodní strava

Od úterý  jsem poctivě chodila na oběd do indické restaurace, kde si za 105,- Kč můžete nabrat kolik čeho chcete. Na moje talíře plné rýže, naanu a luštěnin indové z restaurace koukali fakt hodně zvláštně, nemohli tušit, že se právě zrovna potřebuju maximálně nabouchat sacharidy. Snídala jsem ovesnou kaši, ke svačinám ovoce a k večeři pak většinou pečivo s mega monstrózním salátem z mixu zelené zeleniny a bylinek, zalité kvalitním olejem a tahini  a zasypáno různými semínky. K tomu ještě kousek tofu nebo tempehu a spláchnuto hrachovým proteinem. V sobotu už jsem vynechala semínka, protein a zeleninu. Ráno ovesná kaše, ke svačině rohlík s kokosovým olejem, k obědu tempeh s bramborem, ve vlaku do prahy rohlík se sojovým salámem, po příjezdu do Prahy rýže s trochou žluté čočky ve skvělé restauraci Dhaba Beas u Staromáku,  a večer u babičky ještě bramborový guláš a hroznové víno. Směska to byla pořádná a těžký žaludek byl zřejmě jedna z příčin, že se mi za celou noc nepodařilo usnout ani na minutu. Dalšími důvody bylo kojení a nervy. Ráno se cítím jak po flámu, vlastně moc nepamatuju, kdy jsem se cítila víc unavená. Představa, že za pár hodin startuje maraton byla prostě hrozná.  Snad jediné, co mi hrálo do karet, byla předpověď počasí. Teploty do 15 stupňů , mírný vítr a pod mrakem. 

Závod

Letos běží opět teta, sestřenka, strýc  a nově se přidal i můj táta. Kolem půl deváté se scházíme u technického zázemí a zařazujeme se do fronty na záchod. Když zazní startovní výstřel, před námi je pořád spousta lidí a tak frontu s plnými močáky opouštíme a zařazujeme se na konec startovního pole.  Na startovní čáru se dostáváme až za 12 minut od výstřelu. Sestřenka běží se strejdou, teta útočí sama na čas 4 hodiny a já s tátou rozbíháme dle plánu v tempu 6.15 min. na km, což mám vyzkoušené pro sebe jako několikahodinově udržitelné tempo. No na prvním kilometru skáču do křoví, abych vyřešila nedokonanou potřebu, čímž ztrácíme asi minutu, kterou je potřeba dohnat a tak přidáme na asi 5.50 min. na km. Postupně zase přecházíme do pomalejšího tempa a já mám pocit, že od kilometru ke kilometru je to vždycky hrozně daleko. Minulý rok jsem se zakecala a najednou zjistila, že je desítka za námi. To není dobré znamení… Na třetím kilometru mě začíná děsně píchat v boku, což se mi stalo naposled při patnáctistovce na gymplu před asi 20 lety a na 5. kilometru mám chuť se na to vykašlat. Opakuju si hesla „makej vole“ a „když už nemůžeš, ještě sedmkrát můžeš“ – jenže to byly hesla připravený na 37. kilometr, na pátém to je mírně kontraproduktivní. Když je musím vytáhnout na pátém kilometru, co bude dál? Pátý kilometr je náročný nejen pro mě, jednoho týpka vleže tam musí ošetřovat záchranáři. Jsem rozhodnutá zkusit pár dalších kiláků a jestli se to nezlepší, na desítce to vzdát. Trpím ještě další kilák, pak přichází občerstvovačka a po prvním loku najednou ustává píchání v boku a já zjišťuju, že se mi najednou běží dobře.

maraton 2

A teď už není moc o čem psát. Všechno špatné jsem si vybrala na začátku a pak jsem si to užila až do cíle. Nasadili jsme tempo 5.50-6.15, abychom vždycky vykompenovali ztrátu na občerstvovačce. Jeli jsme důkladně od první – jeden kelímek vody vypít, druhý vylít na hlavu, vypít kelímek ionťáku a sníst gastropochoutku banán se solí. Na 13. kilometru, kde na mě čeká moje  skvělá podpora (muž s tyčkou, babička a dítě) už jsem úplně vysmátá. Kolem 20. Km se najednou rozestuoují mraky, což vůbec nedělá dobře tátovi a tak na dalších asi 8 km zpomalujeme na tempo kolem 6.20. Základ je neumřít! Pak se nebe zase zatahuje a je líp, ale už zjišťujeme, že toho moc nenapovídáme, nasazujeme si oba sluchátka, každý se noří do svého tempa a rytmu a rozdělujeme se.

Běží se mi luxusně, a když na 32. nepřichází náznak únavy nebo krizovky a do toho mi v mp3 skáče moje nejoblíbenější písnička (naughty by nature – thankx for sleewalking), tak vím, že je vyhráno. Ta písnička je prostě znamení :) Na 33. kilometru dostávám pusu od dítěte a od muže pusu, tyčku i gel a vysmátě běžím dál. 34. km, únava ani bolest nohou nikde. 35. km, furt nic. To není možný. Sním tyčku, gel si šetřím na finiš. 36., 37., únava pořád nikde, jen už je nepříjemný ten beton do chodidel. Dávám si gel, přece ho nepotáhnu až do cíle. 39. Už jen tři kiláky! A tady to přichází. Finiš. Krize. Nesnáším dokončování věcí nejen ve sportu, ale obecně v životě. Jenže si pamatuju, jak jsem to překonala minulý rok. Mysli si, že běžíš 50 km, finiš je ještě daleko. Zabírá to a najednou je přede mnou cedule“ 700 m do cíle“. Jo! Nasazuju svoje  tempo na desítku až do cíle. Bubny, diváci, modrý koberec a cíl. 4.26. Čas jen o sedm minut lepší než minulý rok, zato jsem ale stomilionkrát čerstvější. Nohy sice trochu tuhnou, ale nebolí a já vím, že bych byla schopná pokračovat ještě mnohem dál a to pro mě znamená, že jsem zase zpátky v ultratréninku a výpadek je překonán:)

Regenerace

Vzhledem k tomu, že jsem se nijak zvlášť nevyšťavila, pokračovala jsem dál v tréninku jen s tím rozdílem, že jsem běhala celý týden na tepovce koem 65% maxima, takže fakt hooodně pomalu. V pondělí jsem běžela 2 km, v úterý 14 km, ve středu 10 km, čtvrtek a pátek voln z časových důvodů, v sobotu 11 km běh do vrchu + 11 km zpět turisticky.

 

Foto: Runczech, Vítek Balcar

 

Komentáře