Etické sportování

Nákupní košík

0 ks za 0 Kč

VeganSport.cz > Blog > Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo

Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo

Datum publikování: 6.7.2018 | Kategorie: Report - Strava - Trénink
O mé první stovce se bude psát těžko. Moje články z prvního půlmaratonu, maratonu nebo ultra byly postavené na překonávání krizí, boji s odřeninami, otlačeninami a puchýři.. O čem ale psát, když se během celých 17 a půl hodin nic dramatického nestalo..
Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo

 

Takže sorry za nudu, pokusím to alespoň maximálně zestručnit a na závěr přihodit pár tipů pro prvostovkaře. Druho a více stovklaři nechť se inspirují raději na stránkách profíků.

1.       Etapa: Libouchec – Erbenka a zpět – cca 31 km

5 ráno a na startu je připravených jen pár desítek závodníků. Asi nejkomornější závod, který jsem kdy běžela. Před námi etapa pojatá jako rozklus, nečekají nás žádná krutostoupání, téměř vše je lehce běhatelné po pěšinkách, polích, lesních trailech, vysokou trávou. K tomu východ slunce, no celou tuhle část jsem jak v jiné realitě, ego se mi rozplývá kdesi v mlhovém oparu kolem vrcholků Českého středohoří, dostávám se do svého endorfinového stavu, kdy miluju všechno a všechny včetně sebe.

Na Erbence dokonce zjišťuji, že nejsem ani moc vzadu, vybíhám zpět do Libouchce na třetí – čtvrté pozici společně s Andy, kterou pracovně nazývám Veronika podle kámošky magora. Loni na Jesenickém maratonu skončila v těžké konkurenci druhá, přestože na gymplu vždycky bojovala o dvojky z těláku. Nerozpoznaný Zátopek prostě...  Andy mi jí připomíná vším od vzhledu přes styl běhu až po hlas. Pouštím třetí místo a nechávám jí se vzdalovat, s tímhle materiálem nebudu soupeřit, když mám před sebou ještě víc jak 80 km. Navíc v tuhle chvíli ještě nemám žádné umísťovací ambice. Spíš si říkám, jestli jsem moc nepřepálila, když je víc jak polovina zkušených stovkařek za mnou. Ale běží se dobře, od začátku si jedu v aerobní zóně, tak pokračuju a nic neřeším.

LUM 1. etapa

2.       Etapa: Libouchec – Komárka – Libouchec, cca 52 km

Na občerstvovačce v Libouchci (30.km), kde jsem za necelé 4 hodiny, zjišťuji, že do té doby druhá Lenka Procházková si dává na čas a stále se občerstvuje. Já jsem hotová i s výměnou hodinek za asi 3 minuty a pokračuju dál na královskou etapu na Komáří vížku (v téhle etapoě nastoupám kolem 2000 m) . Trasa je o dost náročnější, hodně stoupání, úseky v kopřivách nebo roštím, sjezdovka, prudké seběhy. To chceš, po 30km rozklusu..

Ale i tak je mezitím dost širokých cest, kde se dá tempo zase trochu urychlit. Sil je stále dost, začínám se ale šetřit a tak kopce zdolávám rychlejší chůzí, rovinky klušu a z kopce to pouštím úsporně bez zbytečného brždění. Na Telnici na občerstvovačce mi holky potvrzují, že jsem třetí, nebyla jsem si do té doby úplně jistá.

Opět se moc nezdržuji a začínám se drápat do sjezdovky. Pěkně pomalu, jako by každý krok měl svůj čas, jak před osmi lety na Thorong la v 5500 metrech. Výškovka mi tady nehrozí, ale ta úspora energie, kterou budu moct využít na rovinách…. Ani nahoře na sjezdovce Lenku stále nevidím. A tak až moc zvolním, fotím, selfíčkuju, telefonuju…Až mě začínají předbíhat první padesátkaři, kteří vyrazili z Libouchce hodinu po mě a hlásí mi, že Lenka je za mnou asi 2 minuty.

Panika. Není kam popoběhnout, přede mnou 53. Km a krutostoupání mimo cesty na Komáří vížku. Snažím se o rychlost, ale cítím, že to není ono, že by mi to mohlo sebrat síly na druhou polovinu. Zklidňuju hormon, vzpomínám si na heslo kamaráda „když se ti to bude zdát rychlý, tak zpomal“. A tak zpomaluju a nechávám věci tak, jak jsou. Když mě Lenka předhoní, tak mě prostě předhoní, protože tu prostě má sílu a je lepší a zaslouží si to. Vzpomínám na mé původní ambice, které umístění vůbec nezahrnovaly. Do závodu jsem vyrážela s tím, že mi stačí dokončit, byť by to bylo na posledním místě. Jdu sice pomalu, i tak jsem to ale nazvala nejhorším 53. Km mého života.

Po výlezu na cestu už je zase dobře, rozbíhám to a za chvíli dorážím na občerstvovačku na Komáří vížce. Tady měla čekat ségra, ale už díky telefonu vím, že to nestihne a počká na Telnici, až se budu vracet. Takže to zas moc neprodlužuji, jsem tam asi 5 minut a běžím dolu.  

Lenku potkávám asi 300 metrů od občerstvovačky. S pobytem na občerstvovačce tipuju svůj náskok na cca 10 min. Za další kilometr potkávám pátou ženu v pořadí Mirku, společně s Tomášem, spolubydlícím z penzionu. Kiláky už moc neodsýpají a přepočet podle mého tréninkového tempa v druhé půlce už vůbec nefunguje. Ty krpály z kopce se běhat nedají, chodím už i do mírnějších kopečků a na rovinkách si taky vždycky ráda na chvíli přejdu do chůze. Moc mi tenhle způsob pohybu vyhovuje, při chodeckých pauzách se stíhá regenerovat běžecky. Pořád si hlídám záda, Lenka v nedohlednu.

Přemýšlím nad Haníkovou teorií, že ženy nerady vyhrávají, že raději remizují. Sorry Leni, v některý věcech jsem prostě asi chlap… Někde na 65. Km mě začíná zmáhat samota a navíc mi začíná vadit mp3 a tak jí vypínám. Skepsi ale nepropadám, vím, že na 80. Km se ke mně připojí Františka a bude líp. Jenže na 68. Km mi do cesty z lesa vbíhá postava, která vypadá jak můj táta a on je to fakt on!!! Bomba! Takže odteď už nejsem sama. Tátovi jen říkám, že se nemusel do běžeckého ani převlíkat, že budem asi víc chodit. Sbíháme spolu sjezdovku, dole na mě čeká ségra s dětmi. Čtyřletému Vítkovi dělám radost tím, že mu nestačím. Se ségrou si padneme  kolem ramen, dodává mi psychickou sílu, o tu fyzickou se postará ionťák a melouny a vyrážím s tátou směr Libouchec. Lenka pořád nikde a tak nikam neženeme, povídáme, občas se padesátkařů zeptáme, jak daleko je za mnou. Každý ale říká něco jiného, no pravda je, že jí mám v patách, protože asi 2 km od Libouchce se najednou objeví asi 200 m za mnou.

Táta hecuje a tak se rozbíháme a ty dva kilometry na občerstvovačku fakt běžíme, hodinky ukazují něco kolem 6 min. na km. Lenka se chvíli drží za námi, pak ale zmizí a na občerstvovačku doráží, až když já mám občerstveno.

LUM 2. etapa

3.       Etapa: Libouchec -  Děčínský sněžník – Libouchec, cca 25 km

 Opět vyměněné hodinky a plná sil se s Františkou vydávám na poslední, tzv. výklusovou etapu (25 km) na Děčínský Sněžník. Františka je taková moje sekretářka, má za úkol sledovat značení, čte mi vzkazy z sms a facebooku (díky všem!), nejbližší rodině i odpovídá, sleduje situaci za námi a pořád mi říká jak jsem skvělá a to se hrozně hezky poslouchá. Náskok opět tipuju na nějakých 10 min.

Vzhledem k tomu, že mám sil stále dost a necítím se unavená, spíš něco na styl „teď jsem se vrátila z celodenního výletu, tak se půjdu na 25 km proklusnout“, tak mi to třetí místo připadá celkem reálné. Nikam ale neženeme, strategie je jen uhlídat si záda, a když se tam někdo objeví, zrychlit. To se děje na dlouhé rovince před hotelem Sněžník. Zrychlujeme a běžíme až k závěrečnému stoupání na Sněžník. Za sebou nikoho nevidíme, takže nahoru pak jdeme v poklidu, tam se občerstvíme a za pár minut vyrážíme dál. Františce se svěřuju, že mám ještě hodně sil na běh, ale že se mi běžet nechce a tak zase půjdeme / poběžíme, než nás Lenka ze zadu chytí a jak jí uvidíme, tak se rozeběhneme a poběžíme až do cíle. A sedm kilometrů před cílem, právě když nasazujeme čelovky, je to tady.

Jenže to není Lenka, ale Mirka. Sakra, s tím jsem nepočítala. Vůbec nevím, kolik má Mirka sil. U Lenky jsem si byla skoro jistá, že jsem schopná jí utéct. A tak se rozbíháme a jakmile se rozeběhneme, začínáme se pěkně vzdalovat. Zpomalujeme do chůze, chci si dát na závěrečný několikakilometrový „sprint“ gel, který táhnu už od startu. Jakmile jen trochu zpomalíme, Mirka je hned za námi. Takže je to jasné. Nasadit tempo a nepovolit. Na rovinkách se daří držet tempo kolem 6 min. na km, je tam ale dost kamenitých prudkých úseků a tam musíme ve tmě hodně přibrzdit, stejně tak ale Mirka. Pořád nabíráme náskok.

Františka hlídá cestu a značení, až najednou asi dva kilometry od cíle ztratíme cestu. To je za námi Mirka odhadem asi 300 metrů. Jsme na rozcestí a nevidíme jedinou značku. Zapínám v telefonu GPS a aplikaci, kde mám staženou trasu, ale všechno nabíhá hrozně pomalu. Že budu honit vteřiny na stokilometrovém závodě mě fakt nenapadlo… Jinak by byl telefon připraven. Pozice zaměřena, čelovky za námi najednou nevidíme. Chvíli se bojím, jestli to není nějaký trik zkušených ultráků, vypnout čelovky a nečekaně zaútočit, ale je to jen asi nějaká drobná paranoia po víc jak sto kilácích. Taky se bojím, že nám telefon ukáže, že jsme mimo trasu a Mirka zmizela jen proto, že běžela správně. Ale zase si tenhle rybník tady pamatuju... Telefon nás uklidní, jsme dobře, nasměruje nás na další trasu a za chvíli už potkáváme značku.

Přebíháme silnici a za chvíli už vidíme osvětlený stan, kde se pije a jí a kde se hlásí, že do cíle dobíhají další závodníci a celý stan začne tleskat a fandit a tak si zařvu pořádně, protože tohle je zážitek co se nedá popsat, to se prostě musí zažít. Mám neuvěřitelnou radost, že jsem to dala celkem bezbolestně, bez krize, jsem nadupaná endorfinama z té noční stíhačky, a to třetí místo to je prostě něco, v co jsem ani ve snu nedoufala. Jediný, kdo to nadšení příliš nesdílí, je malý Vítek, neb nemůže pochopit, z čeho se raduju, když jsem až třetí. Mirka dobíhá čtvrt hoďky za námi, asi taky bludičkovala. Kdykoli před tím jsem dobíhala svůj nejdelší závod (půlmaratón, maraton, první ultra, náš třídenní běh na sněžku,…), prožívala jsem nádherný okamžiky štěstí a říkala si: „skvělý, ale tohle už asi nikdy nedám.“ Po mé první stovce byla první myšlenka: „Odteď už  jenom stovky!!!“

LUM 3. etapa


Trochu nás mrzí, že nestanujem v místě závodu, člověk by si mohl pořádně užít atmosféru, posedět s ostatními, popít... Takhle se do mě po prvním pivu dává hrozná zima, rozbolují mě nohy a tak musím odkráčet dnešní nejdelší půlkilometr do penzionu do teplé sprchy.

Děkovačka

Co na závěr? Obrovský dík organizátorům za výběr naprosto dokonalé trasy, která nebyla vybraná internetovým klikáním. Velká část trasy šla úplně mimo turistické trasy, nádhernými traily, bylo v tom prostě cítit srdce někoho, kdo to tam má rád. Samozřejmě za zázemí, za to, že všechno organizačně klaplo, bohaté občerstvovačky, kde nikde nic nechybělo. Stejně velký dík patří mému doprovodnému týmu složenému z Františky, ségry, táty, synovce Vítka a neteře Barči. Bez vás by bylo asi víc o čem psát, protože by se nejspíš dostavily krizové dramatické okamžiky, o kterých tak ráda píšu, ale já si radši užiju krásný pohodový běžecký den a nad nudným článkem ať se pak trápí čtenáři. Další velký dík patří mojí rodině za to, že trpěla moje  dlouhé tréninkové výběhy. A dík samozřejmě všem kamarádům, kteří před závodem a během něj povzbuzovali. A samozřejmě i Darče a Lence, nej spoluběhnám. 

Tak a teď k těm radám..

Technické detaily…

Chybami se člověk učí a já se mohla poučit z loňské sezóny, kdy jsem Valašský hrb (55 km) a třídenní běh na Sněžku (150) odtrpěla s otlačenými malíčky, puchýři a odřenými stehny. Nic z toho jsem nepodcenila, koupila si ortopedické vložky se srdíčkem, o číslo větší boty, kvalitní ponožky a kompresní elasťáky pod sukni. Malíčky jsem začala cítit až na 95 km, z dalších obtíží ani náznak.

Trénink

Postavit se poprvé na start stovky je v jedné podstatné  věci odlišné od kratších typů závodů. V tréninku se totiž této vzdálenosti nikdy ani nepřiblížíte a teprve sdamotný závod ukáže, jestli na to máte. V tréninku se s touhle nevýhodou snažte popasovat tak, že si jednou za čas pořádně naložte a choďte běhat unavení. Např. se pokuste o 100 km týdně, nebo dva maratony za sebou. Nepodceňujte dlouhé běhy, ale nepřehánějte to s nimi, zbytečně by vás vyčerpaly. A taky co je víc, než přijít na start závodu s tím, že víte, že jste v tréninku udělali co jste mohli :) Pokud vás zajímá můj trénink, psala jsem o něm zde.

Pravidelně jez a pij…

To byla rada kamarádky Marcely. S tímhle problém nemám, je ale dobré, když si na to pamatujete, protože ze začátku tu potřebu moc nemáte, v druhé půlce pak zas chuť k jídlu chybí, ale jíst prostě musíte. Jídlo řeším tak, že si každých 5 km dám půlku raw tyčky nebo flap jacku a když cítím hlad, tak si dám rohlík s toppo pomazánkou a vegan salámem. Tyčky jsem jedla pravidelně podle plánu, na občerstvovačkách k tomu banán, meloun a sůl  a za celou dobu jsem snědla tři rohlíky (celkem jsem jich měla připravených 6). Ke konci jsem do sebe šoupla jeden gel, aby byla síla na úprk před Mirkou. Pila jsem zpočátku každých 2 a půl kilometru cca 10 loků, pak častěji podle potřeby a na občerstvovačkách ionťák. Všechno jsem si táhla sebou, batoh byl sice těžší, ale zase jsem nemusela trávit na občerstvovačkách moc času. Nutno dodat, že všechno jsem měla ozkoušené z tréninku. Jak frekvenci pití a jídla, tak druh jídla (raw tyčky/pečivo).

Mysli pozitivně

Tímhle heslem se dají vyřešit krize už v začátku. Když vás začne něco trápit, zmáhat nebo nebavit, a vy zaměříte pozornost na pozitivní věci a říkáte si, jak se super, že tady můžete být, kocháte se přírodou, posloucháte zvuky lesa, tak krize odkráčí tak rychle, jako přišla. Když už pak přijde pořádná krize, tak mám zase vyzkoušené, že je lepší s ní nebojovat, nechat jí tam a v klidu čekat, až odejde. A ona odejde a ani to většinou netrvá moc dlouho.

Když ti bude připadat, že běžíš rychle, zpomal..

Radu jsem dostala den před závodem a pomohla mi moc. Byla tím důvodem, že jsem se ještě na 50. Km cítila jen o trochu unavenější než na začátku  a pak mě zachránila na onom 53. Km, abych nepropadla totální panice, že se Lenka dotáhla. Pomohla mi zaměřit se na sebe sama a svoje možnosti.

Podpora

Podpora blízkých dělá strašně moc. Mít svoje nejbližší přímo v místě je to nejvíc. Když to nejde,pak je super si ji zajistit aspoň po telefonu. Nakopává to v těžkých chvílích, udržuje to dobrou náladu, dokáže to rozptýlit. Máte pocit, že v tom nejste sami.

Další rady a postřehy mě nenapadají, takže dávám prostor vám do komentářů J

A co dál? Letos už nic. Rozhodla jsem se vrcholy běžecké sezóny umísťovat někam na konec jara/začátek léta a léto celé věnovat rodině a jiným sportům. Lezení, orienťák, turistika, hory, kolo, jóga,… a k běhání se vrátit zase na podzim. Nebo možná třeba až za rok…

 

Krásné léto přeju!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotogalerie

Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo
Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo
Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo
Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo
Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo
Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo
Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo
Moje první stovka: LUM 107 km/3450 m; 3. místo

Komentáře