Etické sportování

Nákupní košík

0 ks za 0 Kč

VeganSport.cz > Blog > Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)

Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)

Datum publikování: 15.8.2017 | Kategorie: Report
Je polovina února 2017 a já stojím ve vichřici na vrcholu Sněžky. Lanovka kvůli větru nejezdí a tak si užívám vrcholovou samotu. Vyběhla jsem sem z Karlova Vrchu, místa 7 km odtud a tak mě napadá, jaký by to asi byl pocit sem doběhnout od nás z domu, z České Třebové. Kdyby mi někdo řekl, že si ho za půl roku zažiju, tak mu při nejlepším nevěřím…
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)

No doma u počítače jsem se k nápadu vrátila a na mapy.cz změřila trasu po turisticky značených cestách a vykouklo na mě číslo 150 km, což je s návratem do Pece a s nějakým tím blouděním 160 a to je 100 mil a to není nic jiného než znamení. Až do června to zůstává jenom v mé hlavě, pak už to nevydržím a píšu Darče, že by se to někdy dalo uběhnout (někdy.. to mělo znamenat třeba příští nebo přespříští rok). Načež Darina píše, že je to super nápad a že se musíme sejít a doladit termín. A tak se z toho stala běžecká výzva už  pro letošní rok. Jednou jsme se sešly, domluvily  termín, denní úseky, doprovod a  4.8. vyrazily…

 Sněžka 1

1.       Etapa 3.8.2017 Česká Třebová - Zdobnice, Souvlastní

Vzdálenost: 48,5 km

Čas: 5.53

Tempo 7.18 min./km

Co jsem jedla 

Snídaně: kukuřičná kaše s kokosovou drtí, broskví, banánem a hořkou čokoládou

Při běhu: datle 100 g, půl housky s tempehem

Oběd: grilované tofu se zeleninou a  bagetou

Večeře: směs kešu a vlašských ořechů, pečené brambory, karobová tyčka, zbytek housky s tempehem, hrachový protein, 1 plátek rýžového chleba polomáčeného v čokoládě, meloun

V 9 hod. se scházíme a cesta začíná. Dnes by teoreticky nemělo být o čem psát. Cílem je ušetřit síly na druhý a třetí den a tak se běží pomalu, i když sil je dost. Nakonec  to ale pár řádků dá.  

Tak třeba 10. km a první kufr do bláta, mezi kopřivy, ostružiny a tunu štípajícího hmyzu. Cestu nechť si najdem samy, neb telefon odmítá v tropickém vedru pod upocenými prsty reagovat na dotyk a v papírové mapě 10. km není, protože kdo by čekal, že se začne bloudit 10 km od baráku? Podobnou situaci pak zažíváme ještě o 3 km dál. Darča mě upozorňuje, že nás čeká ještě 150 km, ale že se nemám bát, že mě prokleje (nebo možná zabije) až na Sněžce.

Sněžka 2

U pramene u Horákovy kaple tankujeme vodu a běžíme do Dobrouče, kde ve stínu benzinové pumpy (jediný stín široko daleko), kam chodí všichni chlapi občůrávat zeď, padáme do trávy a lovíme z propoceného báglu svačinu a Darča flašku s vodou.  Ty třicítky nám dávají zabrat.

Z Dobrouče pak pokračujeme super udržovanými turistickými trasami, kde Vám kopřivy sahají až po krk, do Písečné na 24. km. Darča prosí paní o vodu a paní nám konečně pokládá tu otázku, na kterou se od rána těšíme. Kam běžíte? Po odpovědi, že na Sněžku, se paní kácí a než se vrátí s plnou flaškou, už na nás z okna nenápadně zpoza záclon kouká celá její rodina.   Na silničním úseku z Písečné do Žamberka si Darča odtrpí svojí největší krizi celé akce. Já si musím na svojí počkat do Náchoda.  Písečnou v důsledku krize přejmenováváme  na nepublikovatelný název. Z krize vytáhne Darču až oběd na náměstí v Žamberku. Pro mě se na jídelním lístku našlo  grilované tofu s bagetou a salátem. 

Sněžka 3

Po jídle se nechce, ale víme, že musíme. Po chvilce strávené na silnici odbočujeme na lesní pěšinu a čeká nás luxusní 6 km dlouhý trail až do Rokytnice v Orlických Horách. Začíná pršet a foukat a nám to nevadí, protože zároveň s tím se i dost ochlazuje. Za chvíli je z toho déšť jak hovado. Nasazujeme každá mp3, vypínáme mozky a po nádherné trase dobíháme k nádraží v Rokytnici. Spolu se mnou dobíhá i spousta vzpomínek na tohle nádraží.. Přestupy do cyklobusů a skibusů, pročekané hodiny se snowboardem v -20 na bus do Říček.. Brána do Orlických hor. Domov je za námi a dovolená začíná. Na náměstí na zastřešené zahrádce dáváme pivo a přečkáváme vytrvalý déšť.  Čeká nás posledních 9 km. Silnice se houpe nahoru a dolu a někdy v 18 hod. dorážíme k Darče na chatu, kde na nás čeká melounové občerstvení.

Tam já mám pohodu, Darča řeší ztracený klobouk nejmladšího syna a hned vzápětí prostředního syna promočeného od hlavy až k patě po pádu do ledového potoka.. Před spaním dáváme vodu s citronem, pečené brambory a  oříšky. V noci vůbec nespím, pořád před sebou vidím tu pitomou Sněžku. Darča podobně.

 

2.       Etapa 4.8.2017 Souvlastní - Úpice

Vzdálenost: 60 km

Čas: 8 hod. 20 min.

Tempo 8:19 min./km

Co jsem jedla:

Snídaně: quinoa, banán, hořká čokoláda

Při běhu: datle 100 g, 2 housky s tempehem

Oběd: pečené brambory s grilovanou zeleninou

Večeře: karobová tyčka, jeden plátek rýžového chleba, půl balíčku hroznového cukru, litr vincentky, hrachový protein

 

Tak tenhle den jsme porušily snad všechny základní pravidla, co porušit jdou.  Čelovka zůstala doma, mapy nezkontrolovány a pauzovalo se snad víc hodin než běhalo. Došlo na kufrování, krizi, tmu a halucinace.

Ráno nohy nebolí, když teda nepočítám svoje otlaky na malíčkách.  Než Darča zpacifikuje rodinu, já si dávám před chalupou pozdrav slunci a se zpožděním skoro hodinu oproti plánu vyrážíme. Do kopce. Počasí je super, zataženo, ale bez deště, odhadem mezi 20 a 25 stupni. Bez bloudění dorážíme po 12 km do Deštného. Tam právě přijíždí naše dnešní podpora Léňa.  Je krásná, svěží, čistá a v nohách má mínus 60 km. Pauza č. 1. Po ní je to zase do kopce. Po 3 a půl kilometrech dobíháme na Šerlišský Mlýn. Kiosek. Pauza č. 2. Otlaky fakt už hodně bolí. Zkouším náplasti. Po limče a ošetření bolístek vybíháme dál. Po asi 15 min. se mi náplasti samy odlepují a jsem, kde jsem byla. Holky se těší na slibovaný seběh, takže musím s pravdou ven, že jsem si trochu popletla vrstevnice a že to bude ještě asi chvilku nahoru. Jen takový 4 km. Nakonec se to protáhlo asi na 5, protože jsme přehlédly odbočku turistické trasy. Pak už je to ale fakt dolu asi 7 km až do Olešnice v Orlických horách.

Sněžka 4

 

V Olešnici je lákavá lavička u kašny. Pauza č. 3. Musíme se psychicky připravit na část v Polsku, která není turisticky značená. Do Polska je to už jen kilometr z kopce. Tam  na rozcestníku stavíme a dáváme dohromady všechny mapové podklady, které máme. Pauza č. 4. Žádné mapové podklady nejsou. Turistická mapa je nepoužitelná, protože na ní cesty, po kterých chceme jít, nejsou zakreslené. Nevadí, mám telefon a ušetřenou baterku. Hm, aplikace neobsahuje Polské mapy. Situaci ještě může zachránit Léňa, ta zas může ale na mapy jedině přes data a ty tady nechtějí fungovat. V Darče to začíná vřít a jestli jsme za celou dobu měly někdy blízko k hádce a ve vzduchu se vznášela negativní energie, tak to bylo právě tady.

Naštěstí za chvíli mobilizujem síly ke společnému dnešnímu úkolu – přežít a neztratit se. Volíme plán prostě to zkusit a nějak tu cestu na české straně natrefit. Podle mapy úplně v pohodě dobíháme do pohraniční vesnice Jarkow a tam nás čeká bloudění po kopcích a lesích. Jediná naše poloviční jistota je modrá značka, která vůbec nevíme kam vede, ale protože je to směrem nahoru do kopce, na jehož hřebeni by měla vést hranice, předpokládáme, že se po ní dostaneme zase do Čech a  tam se najdeme podle mapy. O tuto jedinou poloviční jistotu přicházíme celkem záhy a snažíme se najít aspoň náznak cesty. Podle prošláplého borůvčí tady už někdo někdy šel, podle Darči to byl nějaký debil, co šel na Sněžku.  Po pás v borůvčí po čtyřech lezeme kopec, cestu už nehledáme, nemá to smysl. Tenhle kilometr nám trval podle Garminu asi půl hodiny a stal se bezkonkurenčně nejpomalejším kilometrem celé trasy. Na hřebeni jsou opravdu rozeseté pohraniční patníky, na jeden z nich sedáme a na telefonu s GPS hledáme svojí pozici.

Cesta vedoucí do České Čermné je asi 500 metrů pod námi. A tak zase vstáváme a relativně schůdným terénem se dostáváme na cestu a po ní do České Čermné na pivo, která dáváme nakonec dvě a oběd. Je tu pauza č. 5.  Oběd je trochu nadýl , musíme počkat, než se kuchař vrátí od milenky, ale jídlo se mu povedlo, grilovaná zelenina a pečené brambory do mě zaplují jak nic, takže budiž mu i jeho milence odpuštěno. Za Léňou dorazil její muž, kterého už ta naše akce úplně nebaví a tak si jí pak odváží domu a my zůstáváme samy dvě s Darčou. Můj muž naopak už skončil v práci a je na cestě do kempu v Úpici. Telefonem ho úkolujeme, co má všechno přivézt. Náplasti, pečivo a vincentku. Ještě mu do telefonu stihnu říct, že jsme úpně v pohodě a že za chvíli jsme v Úpici. No to jo.

Pauza to byla dlouhá (asi 2 hodiny), čeká nás ještě asi 30 km a hospodu opouštíme kolem 16.30. Vyrážíme klasicky popauzovním těžce zretardovaným stylem, ale za chvíli jsme zas v tempu, jestli se teda tak dá „rychlosti“ druhého dne říkat. Silou vůle dobíháme do Náchoda. Začínám na sobě pociťovat drobné změny v psychickém stavu. Nedokážu udržet v paměti barvu, po které běžíme a po každé se divím, co děláme na modré, když máme běžet po zelené (nebo naopak), ještě později už mám problém modrou od zelené vůbec rozeznat.

Sněžka 5

Autobusové nádraží v Náchodě. Před námi ještě 21 km. A je tu moje první těžká krize. Náchod přejmenováváme na Záchod, což je na rozdíl od Spíčené ještě publikovatelné. Jediné, co mě drží nad vodou, je to, že nemusím na ten zámek tyčící se na strmém kopci vysoko nad městem. A když pak zjistíme, že červená turistická, po které běžíme, se přesně k tomu zámku stáčí a vede přes ten mega krpál, tak je krize dokonána. Trápím se asi 45 min., myslím u toho na všechny ty slepice, které trpí celý život v klecích, na všechna  telata odebraná matkám a jejich matky napojené celý život na hadice odsávající jejich mateřské mléko, aby byl pak jejich život ukončen na zkrvaveném háku, na pomalu umírající prasata nedostatečně omráčená, na kohoutky zplynované v odporných továrnách. A vím, že to musím doběhnout, že můj cíl je ukázat, že tohle všechno se nemusí dít, abychom přežili. Že naše těla dokážou dost dobře fungovat bez toho. 

Všechny tyhle myšlenky pak přetne v mp3 náhodný přehrávač, který mi tam mixnul  Guy G a jeho jízdu a totalní krize se mění v super jízdu na prkně. Kopec se u toho sympaticky láme, dál to  jde z kopce a slova písničky „když se rozsekám, ať z toho aspoň něco mám“ nebo „je to jízda,co vyžaduje odvahu“ mě poponáší o kus dál. Přesněji řečeno k rybníku Šipka, 9 km od našeho cíle. V kiosku u rybníku zapadneme na chvilku mezi načančané a vyvoněné samce a samice poslouchající živé country  a snažíme se jim moc nesmrdět, což se nám podle jejich výrazu moc nedaří a tak si rychle objednáváme pivo a malinovku a dobrovolně se jdeme stranit společnosti na opuštěný betonový schod. Pauza č. 5. Chytáme jeden hysterický záchvat smíchu za druhým, ale nejsem si úpně jistá, jestli to nebyl smích spíš ze zoufalství, abychom si nemusely přiznat, že jsme úplně hotové a jediné, co chceme, je sprcha a postel.

Sluníčko už nějak podezřele klesá a před námi je ještě 9 km. V půli cesty probíháme Červeným Kostelcem kde se Darča zastaví, kouká do pařezu a ptá se, proč na ní ta kočka tak divně kouká. Sice se mi už neplete jen modrá a zelená, už i červená a žlutá, ale pařez od kočky pořád rozeznám a tak si pro sebe říkám, že jsem na tom ještě asi docela dobře.

Než proběhneme Červený Kostelec, je už skoro tma. Čekají nás poslední 4 km než se dostaneme do Úpice - Sychrova, kde by na nás měl čekat můj muž a odvézt nás do kempu, který je od Úpice ještě docela dost daleko, na netu byla adresa provozovatele, ne kempu. Ty 4 km přežíváme díky padající tmě, která nám udržuje pozornost a díky povzbuzujícím vzkazům v tel, všem díky!

A pak slyšíme zpoza zatáčky štěkot. Náš pes takhle neštěká, ale takhle většinou štěkají psi na našeho psa. A taky že jo. Úpice-Sychrov. U řady plotů sedí velká postava a kolem ní pobíhá bílá chlupatá skvrna. Nemůžu tomu uvěřit. Vítek a plyšanda. Padáme si do náručí a necháváme se odvést do luxusního kempu se sprchou přímo v chatce. Po sprše strečink, flaška vincentky, nějaký sladkosti, ze všeho ostatního se mi dělá blbě, ošetřit puchýře, vylíčit naším mužům průběh tohoto hrozného dne a jdeme spát. Čeká nás před poslední etapou 6 hodin spánku. Ve 2 ráno se probudím, jdu na záchod a nohy strašně bolí. Dávám teda ještě jednu sérii strečinku a usínám  s velkou obavou, že ráno to bude tak hrozné, že se na poslední etapu vykašleme.

 Sněžka 11

3.       Etapa 6.8.2017 Úpice - Sněžka - Pomezní boudy

Vzdálenost: 48 km + 6 dolu turisticky

Čas: 7 hod. 15 min.

Tempo 10.07 min./km

Co jsem jedla 

Snídaně: quinoa, datle, hořká čokoláda

Při běhu: datle 100 g, 1/2 housky s tempehem, hroznový cukr

Oběd: 2 plátky suchého chleba

Večeře: rýžový chleba, hrachový protein, chleba se sójovým salámem

 

Den plný sil, euforie a nadšení je tu.

Ráno se budím bezbolestně do krásného počasí a v tu chvíli vím, že to dneska dáme. Darča tak natěšeně nevypadá, ale než nakrmí rodinu, už je taky nakažená dobrou náladou. Ranní odvoz na trasu nepotřebujeme, podle mapy to není na původní trasu daleko. Vyrážíme v 9 hodin. Noční regenerace, ač byla velmi krátká, je naštěstí znát, svaly skoro vůbec nebolí, s puchýři a otlačeninami to je horší. Nejhorší je to vždycky po pauze než se chodidla zase správně odkrví.

Dnešek je jasný – poučeny z předchozího dne si povolujeme pouze jednu pauzu, tyčinky zásadně jen za chůze a žádné bloudění! Docela se nám i podařilo předsevzetí splnit, potíž byla v tom bloudění, Trutnov je město složité a podivně značené. Zase jsme se ujistily, že jsme se už fakt přiblížily naší metě, když při naší odpovědi na otázku, kam běžíme, se už lidi nekácí do mdlob, ale s klidnou tváří ukazují směr.

Prvních 20 km je jen mírně do kopce s občasným klesáním. Volíme strategii 4 min. běžet a jednu minutu rychle jít (ani nemusím psát, jak dlouhé jsou ty 4 minuty a jak krátká je ta jedna minuta…) a držet se jí, až dokud nedojde na 20. km ke změně profilu, kdy už to bude skoro pořád jen do prudkého kopce. Strategie se nám osvědčila jako dobrá, vydržely jsme být v relativně svižném pohybu celých 20 km. A pak nastala dlouho očekávaná změna.

Sněžka 7

Prudký kopec a rychlo chůze. Dokonce cítím, jak mě tu opouští bolest chodidel, asi změna profilu a jiné zatížení. Kilometr utíká jeden za druhým, u Rýchorské boudy potkáváme úplně náhodně známého, takže super zpestření. Darča si dává polévku, já jí ujím přiložené pečivo, protože pro mě tam nic nemají, ošetřím puchýře a otlačeniny a čeká nás poslední delší seběh naší cesty. 3 km do Horního Maršova. Odtamtud už jen prudce nahoru s pár rovinkami, které se stále dají běžet. Asi 6 km před cílem přebíháme silnici ve Spáleném Mlýně a pak už nás čeká jen krutovýstup přes Portášovy boudy a Růžohorky.

Tady to už znám, jezdíme sem dvakrát ročně a tak mám ke každému metru téhle trasy nějakou vzpomínku. Trochu jen bojuju se svojí neschopností dokončovat věci. Čím víc se blíží cíl, tím víc mě opouští motivace ze sebe ještě dostat nějaké tempo a tak se mi Darča trochu vzdaluje a já dumám. Chvílema přemýšlím nad vším, co jsem už na tomto místě prožila, chvílemi se snažím přijít na to, kde se ve mně bere vytrvalost vydržet tolik hodin v pohybu, když jsem nikdy nijak pravidelně nesportovala. A kde se bere ta úchylka, že se mi to dokonce i líbí… A došlo mi to. Mohou za to mí rodiče. S nimi málokdy měl cyklovýlet pod 50 km a výlet na běžkách pod 20 km, když se šlo plavat, tak to bylo rovnou několik stovek metrů přes Pastvinskou přehradu (kam se btw muselo dojet na kole), když se jelo na dovolenou tak zásadně na nějaký několikadenní přechod vysokých hor.  Pak je úplně jedno, jestli jdete, plavete, jedete na kole nebo běžíte. Prostě vydržíte celý den překonávat překážky, potýkat se s nepohodlím a víte,že čím těžší cesta, tím krásnější pocit se pak dostaví v cíli. A i pro ten to děláte.

Sněžka 9

A je to tu. Růžohorky, mezistanice lanovky, běhatelná kilometrová rovinka, kterou nazýváme Egonův chodníček (nechtějte vědět proč!) a závěrečný kilometrový výstup. Od Egonova chodníčku volám muži, že už jdeme. Vysvětluje mi svoji pozici a já ho vidím, oranžová větrovka kousek pod vrcholem. Ten vítr, co jsem slyšela v telefonu, mě úplně nakopl a za necelou čtvrt hodinku jsem u něho. Dělá pár fotek, Darča čeká, abychom mohly na vrchol doběhnout spolu.  Vycucám ze sebe poslední zbytky sil a jsme nahoře.

Všechno dobrý. Mám radost, šampaňský je super, ale já čekala, že přijde jakože nějaká úplně největší radost na světě, že budu brečet štěstím a nebudu to moct zastavit. Nic takového nepřichází. Raduju se asi tak, jako bych právě doběhla Jesenický půlmaraton a kochám se pohledem na Darču, která si tu euforii jede celkem naplno. Je pekelná zima, fouká, začíná se stmívat, turisti už jsou dávno dole někde v chatách nebo autech a tak se taky pomalu vydáváme dolu. Byly to nádherný tři dny plný prožitků, emocí, bolesti i radosti a nějak se nechce věřit, že je to celý za námi. Darča mi celé tři dny slibovala, že mě nahoře zabije. Místo toho už začíná plánovat, kam poběžíme za rok. Já navrhuju moře.

A nebojte. O euforickou brečící radost jsem nepřišla.. Ona se prostě jen dostavila až o 6 kilometrů dál, když už bylo na dohled auto. Prostě podvědomá horolezecká průprava zase asi z dětství: cesta končí, když jsi zase zpátky pod horou.

 A na závěr poděkování. Obrovský dík patří Darče, která do toho se mnou šla, kterou  ani na minutu nenapadlo to vzdát, přežila svoje krize a pomohla mi z mých a hlavně za její boží smysl pro humor, pak jejímu muži Mílovi za super melounové občerstvení na chatě a celkově servis v každé mezistanici, mému muži Vítkovi za dovážku všeho potřebného, za celodenní pohyb po hřebeni našich nejvyšších hor s šampaňským v báglu, za vrcholový support, fotky a dovoz do kempů druhý a třetí den a Vám všem, kteří jste nás sledovali a dodávali nám virtuálně síly, když už docházely… Díky!

Sněžka 10

 

 

Fotky: Darina Hrušková

 

Fotogalerie

Selfie po prvním kilometru., Autor: Darina Hrušková
První kufr na 10. km.
Zewl na 15. kiláku.
V Rybníku Šušek připravujeme nohy na první velkou krizi.
To nevím kde je, podle tílek první den, podle pytlů pod očima třetí... Tak si vyberte :))
Fasovalo se..
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
V Deštném s Léňou.
Deštné - Šerlišský Mlýn.
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Náš nejpomalejší kilometr.
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Začátek druhého dne.. Ještě nevíme, co nás čeká, i když trochu tušíme..
Nás totiž ňáký Polsko vůbec nerozhodí...
Krizovka v Náchodě.
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Trochu neplánovaný a nechtěný západ slunce.
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Poslední den ráno už víme, že to dáme.
Trutnov a v pozadí naše Sněěěěěža..
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Úleva pro chodidla..
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Po vydatném obědě - polévka pro jednu, suchý chleba pro druhou.
Už se to blíží a naše výrazy jsou čím dál šílenější..
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Růžohorky.
Poslední kilák.
Sněžka dobyta!
Vrcholové šampáňo.
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Poslední selfie, už cestou dolu.
Běh z domu na Sněžku ve třech dnech (156 km/5000 m)
Darčina nová profilovka.

Komentáře